Junior - MD

Mám něco na srdci. O co delší dnes ve svém komentáři k fotbalu budu, o to intenzivněji cítím potřebu své myšlenky zveřejnit. Omluvte prosím tedy mou drzost si takto sobecky propůjčit web a sociální sítě Spartaku k vyřízení osobních záležitostí.

Asi nikdy jsem nebyl jedno z těch dětí, za kterým by od mala běhali všichni kamarádi a klepali mu na okno, zda s nimi půjde ven. Dost možná jsem byl spíš to dítě, které když už šlo ven, skončilo to průšvihem, rozbitými okny, pozdním příchodem a malérem. Dodnes nedokážu posoudit, jestli to bylo rozvodem rodičů, tím že doma nebylo úplně moc peněz, nebo prostě jen mojí debilitou a spratkovstvím, které dnešní rodiče tak rádi označují termíny jako hyperaktivita a ADHD.

Existovalo ale odvětví, ve kterém jsem byl jiný. Když jsem přestoupil (v mých cca devíti letech) do Meteoru Praha, potkal jsem fungující tým lidí. Partu kluků, kteří chtěli vyhrávat, partu rodičů, kteří byli stále podporou a byli na každém zápase, i když by mohli o víkendu na Sázavě sázet skalku. Především ale tohle vše zastřešoval pan trenér Ondrůšek. Ten chlap měl charizma jako nikdo jiný. Jeho syn Honza byl vždycky o třídu lepší fotbalista než my všichni a stejně od svého táty vždy dostával dvakrát, ne-li třikrát více naloženo (možná proto jsem v dnešní době tak vysazený na tatínky co se pasují do rolí trenéru, jen kvůli ukojení svých osobních eg a věšení medailí a iluzí na krk svým synům). Nikdy nebyl hrubý, byl spravedlivý a učil nás milovat samotnou hru. Vždy do všeho jít na maximum, ale nikdy ne zákeřně. Když tenkrát na soustředění po letech při jednom z našich úletů řekl, že jsme ho naštvali a má chuť se na trénování vykašlat, všichni jsme brečeli. Vlastně jsem si neuměl představit, že by mě dál ve fotbale mohl vést někdo jiný. Někdo, kdo by měl sport a fotbal tak rád, někdo, koho bych měl tak rád já…

Dneska je mi 32 let a s veškerým respektem vůči všem, kteří mě po dobu mého působení ve fotbale vedli konstatuji že jsem měl pravdu. Nikdo už nikdy nebyl jako pan Ondrůšek a nikdo ve mně nikdy nezanechal tak silnou stopu cti, chlapství a férovosti jako on. Asi by se spíš zděsil, kdyby zjistil, že takovej nesvépravnej blázen jako já může stát na lavičce a nosit visačku trenér. Ale taky vím, že by mi věřil, že to zvládnu. Vždycky ve mně vzbuzoval to nejlepší z mojí osobnosti. To je ten největší dar a přínos, který pro mě kdy mohl mít.

Víc než kdy jindy si teď uvědomuji, jak moc mě fotbal formoval a i když jsem byl vážně k nesnesení, moji spoluhráči a můj pan trenér ze mě vždy dokázali udělat o kus lepšího člověka. Víc než kdy jindy si teď uvědomuji, jak moc pro mě byla důležitá podpora nejenom mých, ale i ostatních rodičů na zápasech a turnajích. Víc než kdy jindy si teď uvědomuji, že nic na světě pro mě nebylo v mládežnickém věku důležitější než fotbal.

Pár dní nazpět můj Pan Trenér po vážné nemoci zemřel a ze smutku se stala postupem času vize. Vize být svým hráčům dobrým vzorem, tak jako pro mě byl tím nejlepším vzorem právě on. Děkuji vám, trenére, za všechno a budu se snažit dělat maximum.

Doufám, moji milí rodiče že chápete, kam tím tak trochu mířím. Jak moc může být pro vaše děti fotbal důležitý a jak moc pro ně je důležitá vaše podpora. Jestli se třeba teď koušete do rtu a říkáte si: „Páni zhruba tak rok jsem se neukázal na zápase svého syna“. Můžete to napravit v pátek od 18:30 během posledního domácího utkání nebo v sobotu od 16:00 na rozlučce s úspěšnou sezónou a už teď jistým druhým místem.

Na včerejším zápase na hřišti Junioru Praha totiž rodičů taky bylo asi tak 5. A tak se touto drobnou výtkou můžeme přesunout k samotnému zápasu s Juniorem.

Fotbalový život je o vzorech. Když jsem byl hráč, bylo to jasné. V bráně jsem vzor mít nemohl. Nikdo známý nedokázal v bráně podběhnout tolik centrů v tak krátké době za sebou jako já. Navíc, brankář Kája ze seriálu Okresní přebor v podání Kuby Koháka byl tehdy stále ještě pouze nehmotnou myšlenkou scénáristy Prušinovského. Po přesunu z brány do útoku si však nešlo nevšimnout podobnosti s jistým Zlatanem Ibrahimovičem. Prakticky identické řešení brankových příležitostí, technika kopu, vizáž a v neposlední řadě tričko s nápisem „Only Zlatan can judge me“ logicky přispělo k okamžité přezdívce Ibra z Hrdlořez.

Včera mě však naprosto šokoval můj trenérský kolega. Má totiž také vzor. A ne ledajaký. Navíc se podle něj rozhodl odtrénovat zápas.

V sestavě jsme postrádali několik důležitých hráčů. Nálada před zápasem byla fenomenální, Junioru jsme přeci dali na podzim 10:0, tady se nemůže nic stát.

Tak jo, ve 2. minutě pálí soupeř první loženku. Ve 4. minutě přestřeluje z malého vápna prázdnou bránu a v 5. minutě nás trestá prvním gólem. Ledově klidný trenér Strach glosuje inkasovaný gól prvním citátem jeho trenérského vzoru: „V našich zápasech se pořád něco děje. Buď děláme radost sobě nebo soupeřům. V každém případě pořád děláme radost fotbalu“.  Prvních 30 minut jsme úplně neškodní a na mě jdou mrákoty. Jsme slabí a špatný jak Babicův vývar. Nemáme systém a co nemáme především je ponětí. První poločas se točí kolem našich prohraných soubojů, nakopávání míčů a holení. O to větší parádou je nařízení pokutového kopu proti nám ve 45+3 minutě. Soupeř skóruje a Augustýn tak podruhé inkasuje. Poločas 2:0.

V kabině jsme si něco řekli… Napsat to nemůžu….

Trenér Strach používá další hlášku svého vzoru a na mě jdou po jeho větě mrákoty. „První poločas jsem vyhodnotil tak, že chlapci hráli CKD – co je komu do toho.“

Do druhé půle však vstupujeme bojovně. Vyhráváme několik důležitých osobních soubojů, zjednodušujeme hru do křídla a do vápna soupeře začínají létat centrované balóny s potřebnou kvalitou. Odměnou je snížení v 51. Minutě. Zubaka našel propadnutý míč na zadní tyči po rohovém kopu.  2:1 Radost mi kazí pouze trenér Adam svým výrokem: „Lidi si zaplatili za 90 minut. Když jdeš na operaci, tak chceš, aby ti to udělali celý, sakum prdum. Jdeš do divadla, chceš vidět všechno. Koupíš si knihu, chybí tam dvacet stránek, seš z toho taky vyřízenej.“ Nebo: „Abyste hrál dobrej fotbal a lidi to bavilo, potřebujete k tomu dvě věci. Je to stejný jako kluk a holka – vždycky to bude hezký jen v případě, že oba chtějí. Jinak ne“

V 60. Minutě zjišťuji, že jsem na lavičce úplně zbytečný. Zoufale rozhazuji rukama, snažím se něco vymýšlet, ale Adam je ledově klidný. Ví něco, co já ne. Odcházím tak ze střídačky, sedám do auta a jedu do Hrdlořez pomoci chlapskému A mužstvu v boji o záchranu. Po třech minutách mi pípne sms 2:2. Za další dvě minuty další zpráva. „Borecký 3:2 vedeme“. A mě v tu chvíli dochází, kdo je vzorem našeho trenéra.

Adam „Csaplár“ Strach to s našima borcema dokázal a tomu bláznovi ta past doopravdy sklapla. Vítězství máme v kapse a jedeme domů.

Galerie k aktualitě