Na bránu týmu se právě valí útok, který vykrývá obránce soupeře. Ten ale padá, a tak se otevře prostor pro střelu. Tu první brankář skvěle vyrazí, dorážku už ne. Gól!! 2:1! Titul je na dosah! Přichází závěrečný hvizd. Exploze nadšení z vyhraného finále s nervy drásajícím průběhem. Hotová extáze, opojení v maximální míře, pokřiky radosti a objímání. Sportovní kontrast je přirozený, pochopitelný, nevyhnutelný: ve stejnou chvíli hráči druhého týmu padají k zemi sraženi smutkem, škrceni zklamáním a dušeni vlnami slz. Mělo to jen malou vadu na dokonalosti: tím druhým týmem jsme byli my…

Hurá do světa

Bylo jasné, že to chce trochu času na to přečkat, až se tahle emoční tsunami převalí, a po ní se zase rozzáří nebe a vyjasní poznání, že malí hráči Spartaku Hrdlořezy dosáhli na malý zázrak, když se jako naprostý outsider dostal do finále mezinárodního turnaje konaného u Frankfurtu nad Mohanem.

Za jeden z největších příběhů evropského fotbalu je považována cesta české reprezentace až do finále na Euru 1996. Česko se kvalifikovalo do společnosti s Itálií, Německem a Ruskem, v takzvané skupině smrti. Tak s takovým pocitem jsme jeli na mládežnický turnaj, kde se potkalo 41 týmů ze sedmi zemí (Německo, Francie, Belgie, Švýcarsko, Anglie, Nizozemsko a my). Kategorie mladší přípravky Spartaku Hrdlořezy společně s oběma týmy mladšího dorostu vyrazila do světa konfrontovat poznání, jak se hraje evropský fotbal. Vypadalo to jako spontánní nápad party kluků s malinovkou na houpačkách, kteří se rozhodli podat přihlášku do Ligy mistrů. Na turnaj v místě, kde je mládežnická základna početná jako fronta na párek v rohlíku během Dne dětí, a kde na kopačkách mají více kilometrů než Forrest Gump.

Místo, kde se turnaj konal, vzniklo 24. července 1699 jako tzv. exulantské město pro hugenoty – francouzské protestanty, kteří museli uprchnout ze své vlasti po zrušení dekretu vydaného francouzským králem Jindřichem IV., jehož cílem bylo ukončit dlouhé a krvavé náboženské války mezi katolíky a protestanty (hugenoty) ve Francii. Jejich nový zeměpán, hrabě Johann Philipp von Isenburg-Offenbach, jim zaručil ochranu, svobodu užívání francouzského jazyka i náboženskou svobodu. Osadníci dostali povolení usadit se v oblasti Dreieichwald, kde ve středověku stála poutní kaple Zum Heiligen Kreuz. Na počest hraběte pojmenovali nové město Neu-Isenburg.

Sportpark Neu-Isenburg je areál se sedmi fotbalovými hřišti a sídlem domácího klubu SpVgg 03 Neu-Isenburg, založeného v roce 1903. Tedy alespoň co do věku jsme si podobní!

Naši mladíci byli v jedné ze dvou pětičlenných skupin v kategorii U9, do kterých domácí nasadili hned pět mančaftů. Naši se potkali se dvěma z nich, plus francouzskými týmy F.C. Grentzingen a F.C. Entzheim. Co si budeme povídat: byli bychom rádi alespoň za jednu výhru…

Ono to jde!

Do přemýšlení nás donutil pravidly určený formát hry 6+1 na hřišti větším, než co hraje starší přípravka (U11). Navíc náš kádr byl malý, jehož součástí byli také mladší mini-verze svých spoluhráčů. Ale tím jsme se nenechali zaskočit. Nikoli pro efekt frajeřiny, ale ryze z pragmatických důvodů jsme zabalili elektronickou taktickou tabuli, dětem výjimečně rozdali stálé role do obrany, zálohy a útoku, a na dlouhé cestě busem jsme jim zkusili vysvětlit herní taktiku 3-2-1, neboli ‚pyramidu‘. Neměli jsme nějaká přehnaná očekávání toho, že by si ji vryly do své dětské paměti plné jiných priorit. Ale ten šok bychom dopřáli zažít všem dětským trenérům.

Protože tým se snažil taktiku plnit do puntíku! A to v exotické atmosféře nejenže prakticky nepustilo tým německého soupeře na naši polovinu, ale k tomu jsme si dali krásných sedm gólů!

No dobře, ne vše je ideální. Hochům stouplo sebevědomí jak americká cla na všechno kolem, a s ní touha každého dát si gól ve druhém zápase. S tím se rozsypala taktika, ale navzdory tomu jsme francouzský tým porazili 5:0! Dvě výhry a přes noc průběžné první místo v tabulce.

Tým přespával 15 minut busem od areálu, jen pár kroků ke krásnému centru Frankfurtu nad Mohanem podél řeky Mohan s Železným mostem, jehož nepřeberné množství vztahových visacích zámků posloužilo dětem jako skvělá atrakce během večerních procházek. Snaha dosáhnout nějaké regenerace kvalitním spánkem dostatečné délky se jevila jako zcela marná. Nadšení dětí z turnajového prostředí, kolektivu a všudypřítomného randálu jiných týmů, které se tak vzájemně doplňovaly, definitivně uťalo před půlnoci až totální vyčerpání.

Opovaž se na to jen pomyslet! Nebo vlastně…

...proč ne? Večerní porada nad taktikou do druhého dne za pomoci trenérů dorostu přinesla jasný scénář toho, co se má udělat, abychom vyhráli tabulku, a tím… postoupili do finále! To znamenalo porazit francouzský tým FC Entzheim, který jako my nedostal ani gól. Bylo by klamem nepřiznat, že i v dospělých se probudila turnajová atmosféra a s ní se začaly hledat cesty, jak děti podpořit ve zcela nečekané příležitosti dosáhnout na skvělý výsledek na mezinárodní scéně. Navzdory metodikám jsme přistoupili k dospělejšímu způsobu aplikování strategie a taktiky. A malí hráči to ocenili absolutní snahou o její dodržování. Francouzi, po urputném boji, poraženi nakonec překvapivě 5:0 ve třetím zápase, a čtvrtý zápas s jedním z domácích týmů SpVgg 03 Neu-Isenburg přinesl výhru 3:0 také díky našim mini-hráčům , a mega úspěch v podobě postupu do finále!!

Z nebe jsme zřetelně slyšeli slova Karla Gotta „tohle jsem opravdu nečekal.“ Obdobně jako na zmíněném Euru 1996, kde se do finále Česko dostalo výhrou nad Portugalskem 1:0 a penaltovým rozstřelem s Francií. Finále s Německem se tehdy před koncem utkání hrálo za stavu 1:1. Přesně jako to naše, v dětské verzi fotbalového zázraku o téměř 30 let později…

Zlatý gól

Ještě než k finálovému zápasu malí borci nastoupili, zašli jsme v delší pauze na malý oběd, který přinesl pozoruhodné poznání, že sushi musí doplnit hodnotový žebříček týmu ;) Těžko se odhadovalo, co se hráčům odehrává v hlavě, navenek vypadali v pohodě a uvolněně. A hlavně natěšeně. Bez mučení tedy přiznáváme, že na tom byli podstatně lépe než dospělí trenéři. Síla mixu emocí, nervozity a očekávání byla překvapivě omračující. O to víc jsme se snažili vypadat klidně a klukům zprostředkovat maximálně relaxující atmosféru. Před vlastním zápasem ještě zafandili týmu dorostu způsobem, který na turnaji neměl konkurenci. Dělali tak pokaždé, kdy měli jenom trochu možnost. A starší kluci se přišli naprosto fantasticky odvděčit.

Finále bylo bez jakýchkoli příkras urputnou bitvou. Že první obdržený gól týmu přišel až ve finále sice emočně nepomohlo, ale nic to neubralo na bojovnosti a nasazení. Hráči dorostu vytvořili kulisu bouřlivě skandujícího stadionu, a tahle síla hnala děti do boje, který přinesl vyrovnání! Ti malincí v našem týmu ve finále už také jen fandili, protože okolnosti zkrátka neumožňovaly jinak. Přesto všechno ve svém mladičkém věku okusili atmosféru, která v nich nesporně zažehla touhu zažít to stejné, až budou větší. Mnozí z těch starších hráli zápasy bez střídání. Bylo na nich vidět, že svůj (skvělý!) fyzický rezervoár vyčerpali, a do boje je hnala už jen morálka vykouzlená fantastickým fanděním dorostenců a rodičů.

S blížícím se závěrem se už začaly vkrádat myšlenky na taktiku pro penaltové rozstřely. Ale nebylo nám přáno. Sportovní osud ťal stejně nemilosrdně, jako ve finále Eura 1996 v páté minutě prodloužení německým gólem, jehož historicky první uplatněná ‚zlatá‘ varianta ukončila zápas.

V tuhle chvíli nepřicházela v úvahu jiná varianta, než vpadnout na hřiště, brát plačící děti do náručí a zkusit v nich zažehnout víru v to, jak skutečnými hrdiny byli a jsou, a jakého fantastického úspěchu dosáhli. A když jsme jim u toho děkovali za vděk, že nám umožnili být součástí takové fenomenální zkušenosti, a jaké dva famózní tři dny jsme spolu zažili, zlomil se hlas i nám...

Trenér soupeřova týmu projevil sympatickou empatickou podporu, když místo účasti na zasloužených oslavách vlastních hráčů chodil k těm našim, pomáhal je sbírat ze země, utěšoval a vyjadřoval vděk za skvělý zápas, který i pro něj byl mimořádnou zkušeností. Sport v tom nejkřišťálovějším podání. „Sláva vítězům, čest poraženým.“

Věděli jsme, že hluboké zklamání a smutek brzo odezní, a to se s chystanou závěrečnou ceremonií a ziskem nádherného ‚stříbrného‘ poháru bezezbytku naplnilo. Vrátily se úsměv, jiskry v očích a radost. Protože pro sebe udělali to, k čemu se je snažíme motivovat: dát do toho všechno, bez ohledu na výsledek.

A tím vyhráli. A naprosto oprávněně se takovému vítěznému pocitu mohou plně oddat.

Zpáteční cesta autobusem tak zaslouženě proběhla v triumfální atmosféře. Pohár byl na nějakou dobu novým ‚plyšákem‘ pro všechny, a v klubu na Spartaku bude mít výsostné místo. Jako další inspirace pro sebe sama, a pro ostatní.

Noční přivítání v Praze mělo styl přivítání šampionů. Protože šampiony jsou.

„Tak jsme skvělí no a coooo, no a coooo, no a coooo!!!“